Má sněhová kalamita

15.12.2010 22:05

 Dnes 15.12. jsme šli s paničkou jako každý den domů tou samou cestou, je to taková podlouhlá rovinka, která se táhne až k nám domů. Byla jsem jako vždy tak o 3 metry napřed, šla jsem na okraj silnice za auto na parkovišti vykonat mou velkou potřebu, to aby mě nikdo neviděl, ale to byla chyba. Byla jsem asi moc u kraje a hned se skutálela ze stráně která byla hned vedle mě ale ten sníh byl tak hluboký že sem v něm nebyla skoro ani vidět. Panička na mě volala kde sem ale bohužel sem nemohla jako poslušný pejsek přiběhnou za ní, nešlo to... Šla se podívat co tam dole dělám,a když uviděla ty moje ouška jak vykukujou ze sněhu začala se strašně smát, mě to teda moc vtipný nepřišlo... Volala na mě ať jdu na horu, volala, volala, volala ale marně mě to prostě nešlo. Tak sem čekala co se bude dít... A jak sem na paničku tak koukala, ozvalo se: ,,Tak na to zapomeň!!!´´  Snažila jsem se jak blázen vyskočit nahoru ale stráň byla moc prudká. Tak se panička rozhodla že pro mě dojde, šlápla na okraj stráně a v tu ránu byla po pás ve sněhu, zkusila ještě jeden krok ale to bylo ještě horší.. Nakonec jí kamarádka Káťa musela vytáhnout ven z té propasti... Panička se tedy rozhodla že to zkusí znov, ale jinou cestou. Došla až ke mně zase po pás ve sněhu a vzala mě do náručí... ale zase jsme zvolili špatnou cestu. Víte jak se chodí lbě ve sněhu když tam jsou větve??? Panička mě položila na zem aby si odpočinula, já sem se probrodila až nahoru na silnici a koukala sem na ní zezhora jako ona předtím na mě, v duchu sem se smála jak na mě kouká... Nadávala že jí je zima a lezla za mnou nahoru.. To byla ale sranda... Teď jsme obě doma v suchu a teple... :)